LÉČEBNA DLOUHODOBĚ NEMOCNÝCH (LDN)

 

 

Popis služby

 

Léčebny dlouhodobě nemocných jsou součást soustavy ZDRAVOTNICKÝCH zařízení. Provozovatelem jsou zdravotnická zařízení státu, obce, fyzické a právnické osoby. Léčebny dlouhodobě nemocných jsou buď součástí nemocnic, popř. jejich samostatným (odloučeným) oddělením, anebo jsou samostatným subjektem.

 

Léčebny dlouhodobě nemocných se řídí Zákonem o péči o zdraví lidu (20/1966 Sb.) a v rámci tohoto zákona patří mezi odborné léčebné ústavy, jejichž péče navazuje na péči nemocnic a poliklinik.

 

Léčebny dlouhodobě nemocných jsou jakýmsi mezistupněm mezi klasickou hospitalizací (příp. péčí poliklinik) a následnými sociálními službami. Mnoho nesoběstačných seniorů je umísťováno v Léčebnách dlouhodobě nemocných po dobu, než je pro ně nalezeno a vhodné volné místo v sociálních službách. Z tohoto důvodu jsou zahrnuty Léčebny pro dlouhodobě nemocné (ač zdravotnické zařízení) do tohoto Průvodce. Mnoho klientů-seniorů přichází do sociálních služeb pro seniory, zejména do Domovů pro seniory právě z Léčeben dlouhodobě nemocných.

 

Pacient Léčebny pro dlouhodobě nemocné může být propuštěn jedině tehdy, když to umožňuje jeho zdravotní stav. V případě, že není soběstačný, může být propuštěn jedině v případě, že má zajištěnou jeho stavu odpovídající další péči. Takovou péčí mohou být pečovatelské a/či ošetřovatelské služby v domácnosti, péče rodiny či blízkých, umístění do sociálních služeb (sociální lůžko, odlehčovací služba, domov pro seniory) apod.

 

Léčebny dlouhodobě nemocných někdy mylně informují své pacienty, že pobyt v Léčebně dlouhodobě nemocných je možný jen po dobu 3 měsíců. Tento postup je nezákonný a je důležité se proti němu ohradit. Více informací o problému.

 

Senioři tvoří více než 80% pacientů Léčeben pro dlouhodobě nemocné. Jsou to lidé, jejichž stav již nevyžaduje další pobyt na akutním lůžku nemocnice, ale zatím nedovoluje propuštění do domácího ošetřování. Na druhou stranu jsou to také lidé, kteří se předtím nacházeli v domácí péči, popř. v péči některého ze zařízení sociálních služeb, u kterých došlo k celkovému zhoršení zdravotního stavu.

 

Pacienti jsou v Léčebnách obvykle umisťováni na smíšených odděleních o 20 až 45 lůžkách; oddělení jsou v některých Léčebnách specializovaná podle typu poskytované péče. V novějších a modernizovaných Léčebnách jsou standardem dvou a třílůžkové pokoje. Některé Léčebny nabízejí za určitý poplatek několik nadstandardně vybavených (jednolůžkových) pokojů. Výše poplatku však není vždy zcela jasně zveřejněna, ať už uvnitř Léčebny, nebo navenek.

 

Léčebny dlouhodobě nemocných jsou vedeny odborníky nejčastěji z oboru geriatrie. Lékařská péče je v nich zajištěna na dobré úrovni; mezi ošetřujícími lékaři převažují specializace interního lékařství, všeobecného lékařství a místy také geriatrie. Ústavní pohotovostní služba je zajišťována nasmlouváním lékařů - externistů různých odborností, a spočívá ve službě v Léčebně v době mimo standardní pracovní dobu ošetřujících lékařů.


Ošetřovatelskou péči zajišťuje tým sester, je rovněž zajištěna rehabilitace a ergoterapie (rozdílným způsobem) a fungují kvalifikované sociální pracovnice. Některé Léčebny zaměstnávají pastoračního pracovníka. Obvykle není obsazena funkce psychologa. V léčebnách, kde chybí služby psychologa, psychoterapeuta či pastoračního pracovníka, není prostor na hlubší sociální, spirituální a také psychologicko-resocializační práci.

 

Ošetřovatelského personálu je v Léčebnách obecně nedostatek v porovnání s požadavky, jaké jsou na něj kladeny. Jeho počet nelze vůbec posuzovat podle limitů, které pro kvalitu péče stanovují předpisy zdravotních pojišťoven (takto nízké stavy nemohou být v žádné alespoň přiměřeně přijatelně fungující léčebně).

 

Vyhovující ošetřovatelská péče v Léčebnách by měla být zaměřena na individuální potřeby nemocného. Moderní ošetřovatelství totiž zavádí ošetřovatelský plán, který může realizovat jen sestra, která nemocného dobře zná. Rozsah ošetřovatelských úkonů, které pacienti Léčeben vyžadují, je mnohem větší než v jiných ústavních zařízeních. Lze bez nadsázky říci, že hybnou silou zařízení následné péče je právě ošetřovatelský personál, jehož nedostatek nebo malá kvalita zásadním způsobem určují úspěch péče.


Ošetřovatelská péče zahrnuje mimo nezbytnou zdravotní péči i zajištění hygieny, příjem potravy, polohování, rehabilitační péči aj. činnosti nutné k dosažení maximální soběstačnosti nemocného. Cílem je udržení a zlepšení kvality života pacientů a zajištění možnosti následného pobytu v domácím prostředí nebo v zařízení sociálních služeb.


V Léčebnách je kromě výše uvedených služeb zajišťována i sociální služba, která zahrnuje mj. nezbytný kontakt s pacientem, jeho rodinou, úřady, praktickým lékařem a zdravotnickým nebo sociálním zařízením, které souvisí s minulým či budoucím pobytem seniora. Pracovníci vykonávající sociální službu spolupracují s pacientem (a pokud možno  jeho rodinou) na vyhledání jeho následného umístění.


Umístění pacientů v LDN je vedením i lékaři chápáno jako dobrovolné ve smyslu § 23 zákona o péči o zdraví lidu. Nikdo z pacientů nesmí být převzat do ústavní péče bez jeho souhlasu. Není-li pacient schopný tento úkon učinit, musí zařízení splnit svou zákonnou povinnost a oznámit umístění pacienta do léčebny soudu, který o tomto opatření rozhoduje. Nelze dobrovolnou hospitalizaci pouze předpokládat, a to ani u pacientů neschopných s ohledem na jejich zdravotní stav řádně tento právní úkon učinit (dezorientovaných, s projevy demence). Jakákoli prohlášení příbuzných pacienta nemají v této souvislosti žádnou váhu, nejsou-li současně jeho zákonnými zástupci.

Informovaný souhlas pacienta je nutný i v souvislosti se zdravotnickými výkony. Informovaný souhlasu pacienta se zdravotnickými výkony musí být založen do jeho zdravotnické dokumentace. Pacient může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.

Bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče JEN:
a) jde-li o povinné léčení uložené soudem,
b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo
c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,
d) jde-li o nosiče.

 

  • Právo rozhodovat o sobě

Jedním z prvků prevence špatného zacházení a ukazatelem respektu k právu každého pacienta na zachovávání jeho lidské důstojnosti je dodržování práva rozhodovat o sobě. Realizace takového práva především spočívá v možnosti co nejaktivněji se podílet na léčbě. Přes dočasné nebo trvalé zdravotní omezení pacientů se jedná stále o osoby, jejichž důstojnost a ústavně zakotvená svoboda a nedotknutelnost (čl. 1 a 7 Listiny základních práv a svobod) musí být respektovány a jimž musí být poskytnuta maximální možná autonomie. Aby pacient mohl vystupovat v procesu své léčby jako partner lékaře (§ 3 odst. 3 Etického kodexu České lékařské komory) a ostatního zdravotnického personálu, musí pro to být vytvořen prostor a pacient musí disponovat pravdivými a úplnými informacemi o svém postavení a zdravotním stavu. Vzhledem k principielní faktické (nikoli právní) nerovnosti ve vztahu pacienta a zdravotníka, která je způsobena oslabením pacienta plynoucím z jeho zdravotního omezení, je k realizaci práva rozhodovat o sobě nutná neustálá vstřícnost – informační i lidská – ze strany personálu zařízení, a také určitá formalizace některých postupů.

 

Základním předpokladem toho, aby pacient mohl realizovat své právo rozhodovat o sobě, je fakt, že je o svých právech poučen. Tedy, že je zná a má k dispozici jak v okamžiku přijetí do zařízení, tak v průběhu pobytu. Je třeba, aby pacienti poskytnuté poučení navíc stvrdili svým podpisem. Není-li možné s ohledem na zdravotní stav pacienta jeho podpis s poskytnutými informacemi objektivně doložit, je nutný záznam do jeho dokumentace o poskytnutí informací příslušnými zdravotnickými pracovníky, včetně jejich podpisu.

 

Zvláštní případ tvoří situace, kdy pacient nechce být plně informován o svém zdravotním stavu. Odmítnout informování je součástí práva pacienta rozhodovat o sobě, což musí být plně respektováno. Lékař je pak zbaven své povinnosti informovat a poučovat do té míry, jak to pacientova písemná vůle vyjadřuje.

 

Citlivou otázkou je zde zejména informování umírajících pacientů. Dotýká se vnitřního postoje každého člověka k této záležitosti – lékaře i pacienta. Rozhodující však musí být postoj pacienta, který musí lékař zjišťovat, aby mohla být respektována všechna práva umírajících. Samotné informování o blízké smrti není zpronevěřením se, ale předpokladem etické povinnosti lékaře probouzet a udržovat v pacientovi realistické naděje a očekávání. Pokud se totiž personál zařízení pohybuje ve „vzduchoprázdnu“ nejistoty a domněnek, co pacient vědět chce a co nechce, jsou dány předpoklady pro to, aby věděl spíše méně a aby byl v tíživé situaci blízké smrti, nebo nepříznivé diagnózy obecně, zcela osamocen.


V souvislosti s právem pacienta (ne)obdržet informace o svém zdravotním stavu je třeba konečně uvést i jeho právo rozhodnout o tom, kdo a do jaké míry může či naopak nesmí být informován o jeho zdravotním stavu či o pobytu ve zdravotnickém zařízení.

 

Projevem pacientova práva rozhodovat o sobě je i využití možnosti svobodně odmítnout konkrétní zákrok, aniž by riskoval propuštění z péče zařízení nebo jiný pro něj nepříznivý následek, případně léčbu jako celek (tzv. informovaný nesouhlas -revers). Je obecným pravidlem daným Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, že pacient má svobodu rozhodovat o sobě, a to i když by pak škodil svému vlastnímu zdraví, pokud nepůsobí škodu jiným.

 

Součástí práva pacienta rozhodovat o sobě, s bezprostředním dopadem na jeho každodenní pobyt v Léčebně, je rovněž okolnost, zda a jak může ovlivňovat svůj denní režim, či jak si přeje být ze strany personálu oslovován.

 

  • Zdravotnická dokumentace

Léčebny musí plnit povinnosti, které vyplývají z § 67b ZPZL a vedou zdravotnickou dokumentaci o pacientech včetně ošetřovatelské dokumentace. Některé Léčebny doplňují navíc zákonná ustanovení vnitřní směrnicí k vedení zdravotnické dokumentace.  Interními předpisy jsou stanoveny obecné požadavky na chorobopis, plány diagnostické, léčebné a ošetřovatelské péče a další součásti dokumentace, pokud se týká jejich obsahu, způsobu pořizování záznamů, způsobu kontroly, místa uložení, doby uchovávání a případně i následné skartace. Kontrola záznamů probíhá periodicky podle zavedeného způsobu. Vedení zdravotnické dokumentace kontroluje především primář, jednotliví lékaři, vrchní sestra.
Právo pacienta na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu, je zakotveno v ustanovení § 67b odst. 12 ZPZL.
U osob zbavených způsobilosti k právním úkonům mají právo na tyto informace jejich zákonní zástupci.

 

  • Právo na osobní svobodu

Osobní svoboda je Listinou základních práv a svobod každé fyzické svobodě garantována a nikdo nesmí být zbaven či omezen na svobodě jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zákon upravuje, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu.
Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

 

Volnost pohybu pacientů po areálu Léčeben není omezena, plně tuto možnost mohou z vlastní vůle využívat jen zcela chodící soběstační pacienti. Vzhledem k oděvu pacientů (adekvátnímu danému typu zařízení) a u některých Léčeben i jejich izolací od obce, je pro samotného pacienta fakticky nemožné vzdálit se mimo areál zařízení. Také s ohledem na zdravotní stav pacientů a jejich někdy sníženým schopnostem orientace však zůstává praktická realizace práva svobody pohybu nevyužita.


Pro použití omezovacích prostředků při péči o pacienta musí mít léčebny´vypracovány ošetřovatelské postupy, chtějte se s nimi seznámit. Podmínkou použití restriktivních opatření obecně je, že o jejich omezení rozhoduje výhradně lékař. Výkon a důvod, jenž k němu vedl, je nutno zaznamenat do zdravotnické dokumentace pacienta. Mezi zjištěné prostředky omezující pohyb se řadí většinou postranice u postelí, fixace, kurtování a aplikace psychofarmak.

 

  • Právo na soukromí

Právu na soukromí je, jako jednomu ze základních práv, poskytnuta ochrana v mezinárodních smlouvách a i ve vnitrostátní úpravě. Lze zmínit např. čl. 8 Evropské úmluvy, který proklamuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nebo čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který stanoví, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. V Listině základních práv a svobod je soukromí chráněno v čl. 7, který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a v čl. 10, který garantuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.


V odstavci 3 článku 10 jsou zvláště chráněny osobní údaje, jejichž ochranu, zpracování atd. upravuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

 

Dostatek soukromí v Léčebně je důležitý zejména s ohledem na zachování soukromí na pokoji, při návštěvách, uložení osobních věcí, telefonování, provádění hygienických úkonů a konání potřeby.


V Léčebnách závisí rozmístění osob do pokojů na momentální situaci.


Pacienti pobývají na pokoji s přibližně věkově shodnou skupinou osob, rozdělení podle pohlaví. Pokud dojde k nevyhovujícímu obsazení pokoje, personál se musí snažit po uvolnění lůžka pacienta přemístit a také umožnit společnou hospitalizaci manželů či partnerů na jednom pokoji.

 

Vlastní možnost regulace tepla, světla či větrání na pokojích je odvislá od soběstačnosti pacientů, většinou toto činí personál. Je nutné, aby toto bylo činěno podle přání pacientů.

 

Na pokojích léčeben se ve většině případů nachází neuzamykatelné noční stolky. Pacienti obecně nemají možnost uzamknout si cennosti, popř. hotovost do stolků. Je vhodné požadovat zamykatelnou část nábytku i přes to, že bude personál argumentovat tím, že by tuto možnost aktivně využívala jen početně omezená skupina osob.

 

Přestože Léčebny většinou formálně umožňují pacientům mít v léčebně své vlastní oblečení či župan, jejichž výměnu musí zajistit rodina, praxe bývá spíše opačná. Jedním z důvodů je skutečnost, že Léčebny většinou neumožňují přeprání jejich vlastního oblečení, popř. že ne všichni pacienti jsou o možnosti mít v zařízení vlastní oblečení informováni. Své vlastní oblečení si můžete přinést a používat je.

 

  • Právo na kontakt s okolním světem

Kontakty s rodinou i okolním světem, zachování vědomí sounáležitosti a možnost zachování či posilování sociálně-emočních vazeb, vytvořených před vstupem do zdravotnického zařízení, jsou pro psychiku pacientů, i pro to, jak se v zařízení celkově cítí, velmi důležité. S délkou hospitalizace se tato potřeba o to více umocňuje. Právo vytvářet a rozvíjet vztahy k ostatním lidem, zejména k příbuzným, je třeba zahrnout pod pojem soukromý život ve smyslu článku 8 Evropské úmluvy.
Oblast realizace návštěv u pacientů je v jednotlivých Léčeben odlišná. Z časového hlediska v některých probíhají návštěvy pacientů de facto neomezeně, v jiných je doba návštěvy limitována, nad toto vymezení je možná individuální domluva s personálem pro její prodloužení.


Místa, kde se návštěvy odehrávají, závisí na rozhodnutí pacienta a s ohledem na jeho zdravotní stav. Je tedy běžné využívat k návštěvám pokoje pacientů, společenské místnosti či za příznivého počasí venkovní prostory u zařízení. Léčebny většinou umožňují rodinným příslušníkům být umírajícím nablízku i mimo návštěvní dobu (popř. přespat na pohovkách přímo na nadstandardních pokojích).

 

Pro soukromé telefonní hovory slouží telefonní přístroje umístěné na chodbách.  Časté je v Léčebnách ne zcela vhodné umístění přístroje pro pacienty na vozíčku. Je možné požádat personál o pomoc, Léčebny povětšinou také umožňují vést urgentní hovory ze sesteren. Řešením může být mobilní telefon.

 

  • Právo na uspokojení jiných potřeb pacienta

Součástí práv pacienta, s bezprostředním dopadem na jeho každodenní pobyt v léčebně, je jeho možnost vlastní volby, jakým způsobem si přeje trávit svůj volný čas, resp. jaké možnosti či služby v tomto směru zdravotnické zařízení poskytuje, a právo na zajištění uspokojení i dalších potřeb nesouvisejících s léčbou, zejména kulturních a sociálních.

 

Kouření pacientů ve vyhrazených venkovních prostorech je v Léčebnách víceméně tolerováno. Není pochyb o tom, že kouření je neslučitelné s mnoha diagnózami a od nich odvislými léčebnými režimy, na druhou stranu však nelze přehlížet skutečnost, že odvykání jakýchkoli závislostí je proces dlouhodobý. S náhlým abstinováním, úměrně délce a intenzitě předchozí závislosti, se mohou následně pojit fyzické a zejména psychické obtíže, které mohou v krajním důsledku léčbu i fakticky znemožnit (např. řešení této situace odchodem z Léčebny).


Zákaz kouření ve zdravotnických zařízeních, v souladu se zákonem č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, se vztahuje pouze na jejich vnitřní prostory (§ 8 odst. 1 písm. e). Absolutní zákaz kouření v léčebně, byť nasměrovaný k ochraně pacientů, přesahuje rámec zákona, a potažmo tak rozporuje i s ústavněprávní premisou, tj. že „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

 

Velmi důležitá je problematika zangažovanosti a pomoci léčebny při řešení důchodových záležitostí pacientů, popř. návazných plateb (inkaso, nájem, výživné atd.). Úkony sociálních pracovnic, v návaznosti na možnou úschovu důchodu do trezoru v léčebně se v různých léčebnách liší. Některé neumožňují úschovu důchodové finanční hotovosti do trezoru vůbec. U osamělých pacientů může z důvodu neodebrání důchodu na poště a v návaznosti na to např. neplacení režií spojených s bydlením (nájem a náklady s nájmem spojené) vzniknout závažný problém.

 

Léčebny by měly naprosto cíleně (a to vzhledem k věkovému složení pacientů) zjišťovat situaci ve výše uvedených záležitostech již při vstupu pacienta do Léčebny a v případě absence příbuzných či jejich nečinnosti nabídnout hospitalizovaným prostřednictvím sociální pracovnice okamžitou individuálně zaměřenou pomoc.

 

  • Právo na kvalitní zdravotní a ošetřovatelskou péči

Zdravotní a ošetřovatelská péče spočívá v náročné práci lékařů, středního a pomocného zdravotnického personálu, v přímé závislosti na soběstačnosti, mobilitě a celkové zorientovanosti pacienta. Střední zdravotnický personál, který je nejvíce v kontaktu s pacienty by měl být vstřícný, ochotný, projevující zájem o hospitalizované. Na každém pokoji by měli mít pacienti po celý den dostatek pití (slazené i hořké čaje). Léčebny musí pravidelně sledovat indikátory výsledků ošetřovatelské péče (dokumentace hojení ran, proleženin, protokoly o pádech pacientů, denní záznamy ošetřovatelské péče, pravidelné vyhodnocování ošetřovatelského plánu).


Trvale ležícím a inkontinentním pacientům, resp. jejich rodinám, je ze strany léčeben často doporučováno zakoupit ošetřovatelské pomůcky (pleny, hygienické a kosmetické potřeby), jejichž případné odmítnutí nemá vliv na poskytování standardní péče. K nákupu těchto pomůcek léčebnou z prostředků pacienta by vždy mělo být vyžadováno, aby nemocný k těmto úkonům projevil jasný a srozumitelný souhlas.

 

S pacienty, kteří mají obtíže v komunikaci či orientaci, by měli pracovníci komunikovat neverbálně (např. písemnou formou či dotykem). Ve většině léčeben však speciální dovednosti v tomto směru nikdo z personálu nemá.

 

Nejnáročnější je péče o pacienty nacházející se v terminálním stadiu. Vzhledem k tomu, že stále více nemocných přežívá dříve smrtelné zdravotní komplikace, a dostává se tak do stádií naprosté závislosti na udržovací léčbě, měl by být kladen důraz na oblast symptomové léčby a individualizace v péči u nemocných v paliativní péči. Eventuální snaha o překládání těchto pacientů na akutní lůžka není systémovým řešením. Zásadní problém, který na personál léčeben v tomto směru doléhá, je dosud neexistující jednotná koncepce paliativní péče z hlediska financování zdravotními pojišťovnami a výrazný nedostatek návazných specializovaných zařízení hospicového typu.

 

Součástí poskytované péče je rovněž řešení sociální situace pacientů v průběhu a po ukončení hospitalizace. Náplní práce sociálních pracovnic léčeben je proto zejména vedení evidence o pacientech, jejich sociálním zázemí a perspektivě následné péče. V této návaznosti, ve spolupráci s pacientem a jeho rodinou, dále podávání žádostí o umístění do domovů pro seniory, ústavů sociální péče, zjišťování možností terénních služeb, zajišťování doručování důchodů do léčebny, zastupování pacientů  při jednání na úřadech, v případě úmrtí osamělých pacientů zařizování sociálních pohřbů atd. Úroveň a způsob poskytování výše uvedených služeb je v každém LDN různá, a to zejména s ohledem na kapacitu zařízení, osobu sociálního pracovníka a komunikaci mezi ní a vedením zařízení.

 

  • Právo podávat stížnosti

Součástí ochrany práv pacientů je taktéž právo podávat stížnosti a podněty.
Právě tyto mohou být cenným zdrojem námětů ke zlepšení péče ve zdravotnických zařízeních. Pacienti by proto měli být účinně informováni o způsobech, jak stížnost mohou podat, do jaké doby mohou očekávat její vyřízení, kdo ji bude řešit, kam se mohou v případě nespokojenosti s jejím vyřízením obrátit atd.
Léčebny by měla mít vypracovány postupy pro podávání a řešení stížností pacientů, tj. od zaevidování, řešení, rozhodnutí, přijetí nápravných opatření, až po povinné písemné vyrozumění stěžovateli a archivaci, včetně určení odpovědných osob a lhůt pro jednotlivé procesní úkony, tak s případem úplné absence těchto zformalizovaných pravidel. Pacienti musí přesně vědět, jak při podání eventuelní stížnosti postupovat.

Text částečně čerpán ze zprávy Ochránce lidských práv z července 2006

 

Zákon 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu praví:


§ 36
Odborné léčebné ústavy
(1) Léčebně preventivní péči osobám s poruchami zdraví, které mají vleklý průběh a potřebují zvláštní odbornou péči s výrazným rehabilitačním zaměřením, poskytují odborné léčebné ústavy specializované zpravidla podle druhu nemocí. Jejich péče navazuje na péči nemocnic s poliklinikami.
(2) Odbornými léčebnými ústavy jsou léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí, psychiatrické léčebny, rehabilitační ústavy a další léčebny, ozdravovny a noční sanatoria.
(3) Lázeňskými léčebnami jsou odborné léčebné ústavy, které využívají při poskytování léčebně preventivní péče především přírodních léčivých zdrojů nebo klimatických podmínek. K vyšetřovacím a léčebným účelům ambulantní lázeňské péče a k poskytování některých dalších odborných služeb může být v lázeňském místě zřízena lázeňská poliklinika.
(4) Ozdravovny poskytují ústavní péči osobám v rekonvalescenci nebo osobám ohroženým na zdraví.
(5) Noční sanatoria poskytují práce schopným osobám s ohroženým nebo narušeným zdravím potřebnou péči mimo jejich pracovní dobu.